E-knihy zdarma

V aktuální nelehké situaci se připojujeme ke spisovatelům, kteří se rozhodli vyjít vstříc čtenářům a uvolnit některé ze svých knih zdarma ke stažení. Doufáme, že tím alespoň některým z vás uděláme radost a zpříjemníme těžké chvíle, které musíme trávit zavření doma a nejlépe vůbec nevycházet ;-).

Přemysl Krejčík – Univerzální katalog zoufalců (román, 2016) zdarma ke stažení ZDE

Přemysl Krejčík – Asfaltovej plameňák (sbírka básní, 2017) zdarma ke stažení ZDE

Lukáš Vavrečka – Alibi na příští noc (román, 2014) zdarma ke stažení ZDE

  

Minifejeton: Kým se stáváme

Kyperského Turka Vamika Volkana, emeritního profesora univerzity ve Virginii, před časem zpovídali tamější novináři. Prý jak se stalo, že celý život zasvětil zkoumání etnických, náboženských a politických skupin, když demokratický systém poskytuje všem stejná práva. Místo aby slovutný badatel vysvětloval mechanizmy konfliktních situací, začal vyprávět, že v roce 1932 – ještě pod britskou koloniální správou – přišel na svět v učitelské rodině a během dospívání v Nikózii narážel na nevraživost mezi Turky a Řeky. Obě etnika – jedno muslimské, druhé křesťanské – toužila po splynutí se „starou vlastí“, cítila se být „podřadnými“ a o to více usilovala o semknutost vlastních řad. Příslovečný Rubikon budoucí badatel překročil až ve Spojených státech, kdy mohl založit obor „politická psychologie“. Jedna myšlenka z jeho úvah stojí za zaznamenání: vyhraněná rozdílnost se projevuje až během ohrožení.

Slovutného vědce osměluji se doplnit. U nás v Čechách, zvláště v pohraničí, máme jiný problém. Po odsunu Němců a příchodu nových obyvatel i po sedmdesáti letech řešíme otázku, zda vlastní identitu vůbec potřebujeme. Toužíme po literárních obrazech, v nichž nacházíme sami sebe? Novopacký rodák Jaromír Typlt to v raných verších a povídkách vyjádřil chytře: místní motiv „kašny jako středobodu“ a „stíny hor“ rozvětvil do surrealistických asociací, aniž by se zřekl povědomí o členech Skupiny 42 nebo o poetistických představách Josefa kocourka. Má ale autor z Pardubic, který píše o Himalájích, literární východočeský rodokmen? To je přímo na pranici. Snad k ní nedojde.

Petr Poslední

Minifejeton: Arabáši na pochodu

Nerad debatuji s muzikanty o politice, zvlášť během přestávky mezi hraním. Onehdy mě kolega zaskočil otázkou, proč držíme smutek za člověka, který polovinu Teplic prodal Arabům. Milý přítel zapomněl, že Alžířané nebo Syřané jezdívali do těchto lázní už za minulého režimu a pomocí cizí měny drželi město nad vodou. Kupodivu řeč nepřišla na Karlovy Vary, kde stranické papaláše vystřídali ruští zbohatlíci a dnes přispívají k tomu, aby staré budovy svítily novotou. Kamarád se tomu vyhnul. Zřejmě proto, že jeho otec dělával okresního tajemníka Svazu československo-sovětského přátelství. Naposledy jsem s jednou pražskou kapelou strávil dva dny v Karlových Varech koncem sedmdesátých let. Vrtalo nám hlavou, jak se místní občané připravují na filmový festival. Kdy míní z řeky protékající městem vytáhnout otlučené hrnce?

Atmosféru českých lázní všeho druhu, panující za totality, přímo modelově vystihl Milan Kundera ve svých románech. Nejprve v díle Život je jinde, později v Nesnesitelné lehkosti bytí. Hosté přijíždějí léčit si – ve dne i v noci – neduhy těla i duše, ale domácím nepřinášejí štěstí. Přestože lékaři i sestry navazují přelétavé známosti, marně bojují s vlastní osamělostí, více po něčem pouze touží, než aby „to něco“ dokázali prosadit, když ne dnes, tak alespoň zítra. Nejlépe by bylo, kdyby lázně nechali za sebou. Ovšem milý přítel Kunderu nečte. Proč taky? Přednost dává sociálním sítím. Tam se mluví bez obalu. A všechno, namouduši, sedí jako ulité.

 

Petr Poslední

Márió Z. Nemes – Vraky (dvě básně z Partonymy)

Dvě básně ze souboru Večerní mléko otištěného v Partonymě 31-32 (zde stáhni ebook). České verze textů vychází ze slovenského překladu Petera Macsovszkého.

 

Vraky

Chodíme do lesíka chroupat vraky. Trhá nám to hrdlo, jestli se ti to nelíbí, nechoď si hrát. I ta svině si ráda hraje, mezi diodami žije už dlouho. Mohla by to být zkouška odvahy, ale odvážné nemáme rádi. Večer co večer světélkuje elektřinou. Marně ji olizuješ. Zatavíme je do pece, aby ani jejich tváře nepoznali, tak ať sem nechodí nikdo, kdo nemá rád vraky. Mimo to je hodně starostí i s domácími. Ženě prosvítili plíce, od té doby nemyje nádobí, jenom krvácí na košile. Muž zase poslouchá rádio, a přitom nesnášíme zvuky. Chtěli bychom bydlet v ústech, aby bylo pořád ticho. Pak raději zalezeme mezi stromy, protože tam se ještě vyskytují výrobní prostředky. Poničíme je, aby je ani vlastní matka nepoznala, protože takto my vyrábíme. I svině vyrábí, dává mléko močálu, při tom očichává ženě šaty. Najde se jinde šťastnější les? Z tohoto se rozrůstá mládežnický tábor, z tohoto dozrávají slizké květiny. Nedotýkej se jich, protože se smrsknou, a jestli nemáš rád ticho, nechoď si hrát.

 

***

 

Oči

 

Něco mi vešlo do oka

a od té doby tam bydlí.

Dobře se orientuje v čase i prostoru,

někdy se přece jen zeptá,

kdo je můj malý pán?

Beru ho s sebou do Pešti,

do měšťanské rodiny,

ale matka ho nemá ráda,

protože podle ní je to zvíře.

I podle mě je to zvíře,

ale zase na mě dává pozor,

třikrát si mohu něco přát,

až potom mi ublíží.

Minifejeton: Slon a polská otázka

Během sledování polské televize se nestačím divit. Naposledy na prvním i druhém programu propírali předsedu senátu. Prý jako primář ve Štětíně bral od pacientů úplatky. Ve skutečnosti novináři sloužící vládě dostali za úkol nenechat na senátu, kde má opozice většinu, jedinou niť suchou. Jindy zase vidím sousedního prezidenta, jak podepisuje ve Spojených státech jakousi smlouvu. Trump sedí pohodlně za stolem, hlava severních sousedů stojí a podává s hlubokou úklonou Američanovi důležitou listinu, jako kdyby o něco prosil. Pak si za týden polský europoslanec v televizi stěžuje, že bruselská komise odmítá spravedlivou reformu soudnictví. Vždyť, vážení posluchači, celý resort čistíme od komunistů! Jinak řečeno: Poláci se musí chovat odlišně. Třeba proti všem zvyklostem, které respektuje civilizovaný svět.

Nutkání odlišit se včera podlehla i Olga Tokarczuková. Před slavnostním převzetím Nobelovy ceny asi spěchala ke krejčové a pořád telefonovala svým agentům. Na přípravu svého projevu neměla čas. První odstavce, slyším, napsala zajímavě – jako rozhovor s maminkou, když čekala v jejím břiše. Jak může maminka po mně toužit, když ještě nejsem na světě? Pokud někdo po někom touží, tak ta vysněná už je! Další dlouhé stránky hodinu trvajícího proslovu Tokarczuková rychle odbývá. Místo aby vysvětlila, jak se má název Něžný vypravěč k Hrabalovu Něžnému barbarovi, vypočítává všechny možné problémy naší planety. Polští modernisté pro takovou konfrontaci se světem vymysleli metaforu – slon a polská otázka.

Petr Poslední