Aleš Kozár – Muj tatínek: Slohová práce, Darja Mikolič, 4. B (povídka)

Můj tatínek se jmenuje Vasko. Maminka mu taky řiká Ty lemro líná, když přijde ze šichty, leží na kanapi a čte si noviny, a on řekne, že to jinak nejde, že právě řeší mezinárodní politickou krizi, nebo taky Tygře, to většinou ráno, když mu s kruhama pod očima ohřiva parky k snidani. Prej fortelnej chlap potřebuje fortelnou snidani. Taky se mu říká Vágus, to mu řikaj jeho kamarádi, že prej že furt somruje cigára, anebo taky Ty pičo, ale to jenom když seděj u nás v obyváku a koukaj se na fotbal. To ale nebejvá moc často, bo Miško si pronajal bar a koupil tam velkou televizi a choděj na fotbal tam. Tatinek je velikej, a to ve všech směrech. Na vejšku má skoro dva metry, na šířku přes metrák, má velký voči, maminka řiká, že hlavně pokud jde o zásobování spižírny alkoholem, má velký ruce, který si uměj poradit, když někdo v hospodě držkuje, nebo třeba když jednou jeden cyp na bále šahnul mámě na zadek. Vodešel se zlomenou sanicí. Má velkej nos, prej že to má jako hmatovej orgán, aby ve tmě v dole nenarazil čelem do zdi. Má velký boty a máma řiká, že i velký srdce, ale malou vejplatu.
Muj tata se narodil tady v Idriji a prej tu jednou bude i ležet na krchově. Nevim přesně, která je to ubytovna, ale asi se tam už těší, bo mámě furt řiká, že už se nemůže dočkat, až bude na krchově, že tam bude mít konečně pokoj. Tatinek dělá na šachtě, bo řiká, že někdo ten socialismus vybudovat mosí a že nekdo mosí vydělávat, aby soudruh Tito moh jezdit na jachtě kolem světa a dělat diplomacii. To že ho pak dycky fotěj se Sophií Loren, prej že takhle se dneska dělá politika. Dneska už se nemosí střílet na skopčáky samopalem, stačí se ukazovat s nohatejma herečkama. Dlouho jsem si myslela, že dělá jako natěrač, bo když přišel po třech hodinách z hospody a řikal, že měl jen dvě piva na chuť, tak maminka řikala, že ji lakuje. Taky řiká, že je každej správnej haviř hrdej, že je haviř, že jsou Titova armáda, že makaj, aby se všichni v celý týhle Jugoslávii měli dobře, i ten Černohorec, co když veme do ruky lopatu, tak maj tam u nich hned zemětřesení od toho, jak se mu celá země směje.
Na šichtu chodí už ráno na šestou, sbalí kafe a mazaný chleba a jde. Na dole řikaj, že prej aby se začalo dělat hned za rozbřesku, ale tata řiká, že ve štole na rabunku je stejnak tma jak v pytli, tak je to jedno. Dobyvaji tam rtuť, prej se za to ve světě platily velký prachy, ale teď prej už tolik ne, tak je prej možná zrušej, takže bude mit konečně čas sedět U kapitána Miška hned od rána. Pani učitelka tvrdí, že rtuť je jedovatá, ale na dole řikaj, že haviřom prej nic nehrozí, ale nevim, tata furt doma nařiká, jak je děsně otrávenej.
Odpoledne přijde tatinek domu a lehne si na gauč. To víme, že ho nemáme rušit. Za dvě hodiny se zvedne, vezme si bundu a jde do hospody. Máma za nim křičí, co z něj máme, že je furt v prdeli, a on dycky jen odpoví, že vejplatu a že musí jit načerpat síly. Nevím, jak to přesně probíhá, bo se obvykle vrací unavenej, že sotva dojde do ložnice, zase si lehne a spí. Většinou mu máma pak ještě musí jít sundat buty, prej když už chrápe, tak ho nic nevzbudí.
Muj tatinek umí taky skvěle řídit auto. Řiká, že vytáčí tu naši Zastavu jak závoďák, ale nás s sebou moc nebere, že bysme se poblili hned za třetí zatáčkou a on by to po nás musel uklízet. A když maminka řiká, že bysme mohli o vikendu na vylet, tak řekne, že na nejaký poflakovani nema čas, že ma odpovědnost k tyhle zemi, takže mosi o vikendu odpočivat, aby moh potom farat.
Maminka řiká, že tatinek taky vyniká neobyčejnou schopností doma nehnout prstem. Když mu řiká, aby vyměnil tu žárovku v lustru v ložnici, tak řiká, že si má radši rozsvítit lampičku na nočním stolku, že z ní aspoň tak nebolej voči. A když máma řiká, že má jít v koupelně spravit vodu, že je pod umyvadlem mokro, tak jí dá do ruky pade, ať si tam koupí lavor.
Muj tata je jinak děsně hodnej a pracovitej a určitě jednou dostane i medajli od soudruha Tita, bo si ji moc zaslouží, když dělá jak černej, každej den se na soudruha Tita koukám ve třídě, jak nám visí na zdi, a vim, že až se dozví, jakej je muj tata, tak mu dá medajli a to pak za odměnu pojedeme v létě k moři. Já to vim.

 

Povídku (a mnoho dalších textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.