Minifejeton: Kým se stáváme

Kyperského Turka Vamika Volkana, emeritního profesora univerzity ve Virginii, před časem zpovídali tamější novináři. Prý jak se stalo, že celý život zasvětil zkoumání etnických, náboženských a politických skupin, když demokratický systém poskytuje všem stejná práva. Místo aby slovutný badatel vysvětloval mechanizmy konfliktních situací, začal vyprávět, že v roce 1932 – ještě pod britskou koloniální správou – přišel na svět v učitelské rodině a během dospívání v Nikózii narážel na nevraživost mezi Turky a Řeky. Obě etnika – jedno muslimské, druhé křesťanské – toužila po splynutí se „starou vlastí“, cítila se být „podřadnými“ a o to více usilovala o semknutost vlastních řad. Příslovečný Rubikon budoucí badatel překročil až ve Spojených státech, kdy mohl založit obor „politická psychologie“. Jedna myšlenka z jeho úvah stojí za zaznamenání: vyhraněná rozdílnost se projevuje až během ohrožení.

Slovutného vědce osměluji se doplnit. U nás v Čechách, zvláště v pohraničí, máme jiný problém. Po odsunu Němců a příchodu nových obyvatel i po sedmdesáti letech řešíme otázku, zda vlastní identitu vůbec potřebujeme. Toužíme po literárních obrazech, v nichž nacházíme sami sebe? Novopacký rodák Jaromír Typlt to v raných verších a povídkách vyjádřil chytře: místní motiv „kašny jako středobodu“ a „stíny hor“ rozvětvil do surrealistických asociací, aniž by se zřekl povědomí o členech Skupiny 42 nebo o poetistických představách Josefa kocourka. Má ale autor z Pardubic, který píše o Himalájích, literární východočeský rodokmen? To je přímo na pranici. Snad k ní nedojde.

Petr Poslední