Minifejeton: Arabáši na pochodu

Nerad debatuji s muzikanty o politice, zvlášť během přestávky mezi hraním. Onehdy mě kolega zaskočil otázkou, proč držíme smutek za člověka, který polovinu Teplic prodal Arabům. Milý přítel zapomněl, že Alžířané nebo Syřané jezdívali do těchto lázní už za minulého režimu a pomocí cizí měny drželi město nad vodou. Kupodivu řeč nepřišla na Karlovy Vary, kde stranické papaláše vystřídali ruští zbohatlíci a dnes přispívají k tomu, aby staré budovy svítily novotou. Kamarád se tomu vyhnul. Zřejmě proto, že jeho otec dělával okresního tajemníka Svazu československo-sovětského přátelství. Naposledy jsem s jednou pražskou kapelou strávil dva dny v Karlových Varech koncem sedmdesátých let. Vrtalo nám hlavou, jak se místní občané připravují na filmový festival. Kdy míní z řeky protékající městem vytáhnout otlučené hrnce?

Atmosféru českých lázní všeho druhu, panující za totality, přímo modelově vystihl Milan Kundera ve svých románech. Nejprve v díle Život je jinde, později v Nesnesitelné lehkosti bytí. Hosté přijíždějí léčit si – ve dne i v noci – neduhy těla i duše, ale domácím nepřinášejí štěstí. Přestože lékaři i sestry navazují přelétavé známosti, marně bojují s vlastní osamělostí, více po něčem pouze touží, než aby „to něco“ dokázali prosadit, když ne dnes, tak alespoň zítra. Nejlépe by bylo, kdyby lázně nechali za sebou. Ovšem milý přítel Kunderu nečte. Proč taky? Přednost dává sociálním sítím. Tam se mluví bez obalu. A všechno, namouduši, sedí jako ulité.

 

Petr Poslední