Minifejeton: Slon a polská otázka

Během sledování polské televize se nestačím divit. Naposledy na prvním i druhém programu propírali předsedu senátu. Prý jako primář ve Štětíně bral od pacientů úplatky. Ve skutečnosti novináři sloužící vládě dostali za úkol nenechat na senátu, kde má opozice většinu, jedinou niť suchou. Jindy zase vidím sousedního prezidenta, jak podepisuje ve Spojených státech jakousi smlouvu. Trump sedí pohodlně za stolem, hlava severních sousedů stojí a podává s hlubokou úklonou Američanovi důležitou listinu, jako kdyby o něco prosil. Pak si za týden polský europoslanec v televizi stěžuje, že bruselská komise odmítá spravedlivou reformu soudnictví. Vždyť, vážení posluchači, celý resort čistíme od komunistů! Jinak řečeno: Poláci se musí chovat odlišně. Třeba proti všem zvyklostem, které respektuje civilizovaný svět.

Nutkání odlišit se včera podlehla i Olga Tokarczuková. Před slavnostním převzetím Nobelovy ceny asi spěchala ke krejčové a pořád telefonovala svým agentům. Na přípravu svého projevu neměla čas. První odstavce, slyším, napsala zajímavě – jako rozhovor s maminkou, když čekala v jejím břiše. Jak může maminka po mně toužit, když ještě nejsem na světě? Pokud někdo po někom touží, tak ta vysněná už je! Další dlouhé stránky hodinu trvajícího proslovu Tokarczuková rychle odbývá. Místo aby vysvětlila, jak se má název Něžný vypravěč k Hrabalovu Něžnému barbarovi, vypočítává všechny možné problémy naší planety. Polští modernisté pro takovou konfrontaci se světem vymysleli metaforu – slon a polská otázka.

Petr Poslední