František začíná zrychlovat (minifejeton)

Argentinec Jorge Bergoglio – současný papež František – skromným vystupováním, prostě bílým oděvem a věcnými formulacemi budí dojem přísného introverta. Jenže opak je pravdou. Dovede překvapit nehranou srdečností nebo jiskřivým humorem. Po návratu z Dálného Východu na tiskové konferenci zažertoval: „Lux ex Occidente luxus“. Při této příležitosti ocenil moudrou kontemplaci Japonců, Jihokorejců a Filipínců, potěšila ho „schopnost pohlédnout hlouběji a dál.“ A hned dodal: „Ježíš se narodil ve východní kultuře“. Papežova slova vyjadřují jeho základní myšlenku – křesťanství jako osobního vztahu k druhým, církve jako společenského úsilí posílit slabé nebo přehlížené. Proto energicky koná – omezuje byrokracii, na místo strážců dogmat povolává osoby ochotné k misionářské činnosti, třebaže by měla probíhat na vzdálených periferiích.

Zajímalo by mě, jak v Itálii s Vatikánem i lidovým pojetím víry dnes papež vnímá výročí Frederika Felliniho. Dívá se na filmy Sladký život nebo Osm a půl? Kdysi hluboce věřící katolíky tolik nepobuřovaly erotické scény, ale spíše – třeba ve Sladkém životě – dlouhé záběry spektakulárního zázraku, kdy vystupující ženy padaly do mdlob a děti legračně předstíraly další a další vidění. Odborníci vědí o Felliniho práci s dvojím kontextem – s hmatatelnou, byť deformovanou realitou a se snovými představami, včetně možných verzí samotného filmování. Mladé diváky mohou dlouhé záběry v současnosti nudit. Náš Argentinec obojímu jistě rozumí. Anebo se mýlím?

Petr Poslední

Dominik Melichar – Skyllin komplex (ukázka)

Převalovala se ještě dlouho potom, co to na ni budík zkusil. Jako meč vnikající do eustachovy
trubice, aby vyklouzl ústy. Chtělo se jí dávit. Žaluzie odolávaly témuž, když ve vlnách postele
spatřily zablešené psí tlamy slintající jí u nohou. A do jejich zornic neproniklo nic než slovo
„zásun“. Zásun meče do uší. Zásun. Co všechno dneska musí zasunout, kartáček, kafe, chleba
s máslem, prášek… je unavená. Takových zásunů, pomyslela si. Ale žádný, o který by stála.
Mroží tělo nemotorně padající z postele na koberec v představě, že pohyb otevře oči. Nakonec
první zásun proběhne do pantoflí. Psí tlamy. Nenávidí je. Vlastně se je snaží už několik let
ztratit, ale pořád jí je strká k nohám postele, vždycky s poznámkou, kde je objevil tentokrát.
Sherlock. Jak kdy a jak na co, usměje se. Když je náhodou nemůže delší dobu najít, koupí jí
nové. Poslední dobou vlastně jenom kupuje nové. A dává je k posteli. Hned k čelu. Tam, co
odkládá telefon, který už několik let plní jen funkci budíku. To je nabíječ, napadne ji a hned
se rozpačitě rozhlédne po pokoji. Zvuky buzení mění tak často, až má občas pocit, že
tentokrát to už opravdu nemohla být ona. Každé zazvonění jí ale roztáhne zorničky jak
vzduch narozeninový balonek, který si neodpustí na žádné oslavě svého věku. I když si ho
musí nafouknout sama. No a? překvapí zdi zvukem. Je to ale pořád jen budík. Jiný zvuk.
Zvuk ohlašující konec života a začátek pachtění. Takhle tomu říká. Pachtění. Zásun a
pachtění.
Ještě pořád tam sedí. Na okraji postele po zážitku s pantoflemi. Vod země jde chlad, rozumíš,
vaječníky, buď opatrná, mám vo tebe strach. To říká, ale mezi řádky drobným písmem si
myslí: udělám gesto, třeba ji to obměkčí a já si můžu ukrást noc, říct Matymu, ať mě kreje, a
půjdu si to rozdat s Janou. Myslíš, že o vás nevim, do háje? Včera ses s tou krávou držel za
ruce před teskem, asi jste kupovali víno na moji počest, jak jsem blbá, že vám všechno sežeru.
Leda hovno sežeru, všechno vim, sakra. Sakra, sakra, sakra! Mám oči na šťopkách, městem
rázuju jak Phil Marlowe, nic mi neunikne, aha a co to tady máme za případ, aha, trepky u
postele, nový, kde jsou ty starý, a to tvý bulíkování, že je vyhazuju, že je ztrácim, kde bych je,
ty vole, v tomhle kamrlíku jedna plus věšák, kde se neutají ani zaschlý sperma na tvejch
trenkách, asi tak ztratila, mi je prostě vyhazuješ ty a kupuješ nový a já ti mám bejt vděčná, jak
pečuješ o mý vaječníky, který jsou mi platný asi stejně jako chodit s deštníkem po bytě. I když
kdyby se rozpršelo, vznik by takovej náš malej oceán a moje existence by konečně dávala
smysl. No tak do nich vlezeme, že jo. Protože je listopad a od země jde chlad a všichni
veršotepci nechť zhynou na plesnivej jazyk, jak jsem je setřela timhle nadpřirozeným rýmem.
Do kuchyně! To je jak na Bělehrad, hm. Uvaří si kafe do jednoho hrnku a čaj do druhého.
Jako každé ráno. A je mi úplně jedno, že jsem právě vyplejtvala naše kompletní hrnkový
hospodářství. A do čaje cukr, abys věděl. A ani to všechno nevypiju, protože si to dělám už
jen tak ze zvyku a ani na to nemám chuť. Ale ty z toho šílíš. Hajzle proradnej. Šourá se ve
vyšlapaných cestičkách koberce z kuchyně k posteli, od postele ke koupelně, pak zas
k posteli. Tady by se klub českejch turistů neuživil, he. Rakev matrace, podívala se na
manželskou postel. Pantofle se zařezávají do prstů. Už teď vim, že mi z nich budou nohy
smrdět tak, jako bych se tejden brodila hnojem, fakt díky, Rakvičko. Ale Rakev mlčí. Protože
už dávno ve svým korporátu očumuješ korporátní kozy a slintáš korporátní sliny na korporátní
podlahu, zatímco mně slejzaj poslední zbytky důstojnosti z plastovejch pantoflí. Rozpustí
žaluzie, jako by to byl královský parlament. Aspoň nějaká ctnost tohohle rána. Jindřich VI. by
políbil moje plesnivý nohy s takovou láskou, že by se začervenala i bronzová socha Julie ve
Veroně. A ty zarýváš nehty do zadku tý krávy, co ti vaří kafe do hrnku, kterej ani na kafe není,
do prdele!

 

Zbytek povídky (a mnoho dalších textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu

Právě vyšlo první letošní dvojčíslo Partonymy! Číst jako ebook zdarma můžete přímo zde: Partonyma 33-34_e-book, tištěné kopie pošleme přispěvatelům a do knihoven jak nejdříve to situace dovolí.

I tentokrát na našich stránkách naleznete řadu ostřílených autorů, jako jsou Ondřej Macl, Jakub Řehák (se kterým naleznete i rozhovor v rubrice Setkání), Vojtěch Kučera nebo Dominik Melichar. Obálku tentokrát zdobí obraz výtvarníka známého pod přezdívkou Slakinglizard. Nové číslo obsahuje devět básnických a deset prozaických příspěvků. Těšit se můžete také na čtyři odborné texty. Jako novinka uzavírá číslo rubrika „Poslední slovo“ obsahující tři minifejetony Petra Posledního.

V čísle publikují (abecedně): Lukáš Boček, Jitka Fialová, Václav Franc, Aleš Kozár, Dr. Krejzyberd, Vojtěch Kučera, Jiří Lojín, Amálie Ludmila, Lubomír Macháček, Ondřej Macl, Dominik Melichar, René Nekuda, Petr Poslední, Kamil Princ, Josef Prokeš, Tereza Riedlbauchová, Jakub Řehák, Alžběta Stančáková, Tereza Šimůnková, Jindřich Tošner, Pavla Trnková, František Všetička, Jiří Žáček

Výtvarníci: Slakinglizard, Petra Lemonnier, Kateřina Čupová

 

35-36/2020 Cesty ticha. Výzva autorům.

Cesty ticha – války, mosty, demolice. Tak zní trojice témat připravované Partonymy a my připomínáme, že do 30. 9. 2020 nám můžete prostřednictvím partonyma@seznam.cz nabízet své tematické verše, povídky a krátké prózy, ale i odborné a literárně kritické texty (poslední dva jmenované nemusí souviset s aktuálním tématem).

Témata již tradičně chápeme široce a těšíme se na jejich pestrá a různorodá pojetí!

Prosíme všechny přispěvatele, aby si nejprve pozorně pročetli specifikace na našem webu (http://partonyma.cz/pro-prispevatele/). Texty přesahující maximální rozsah, nesplňující formální požadavky a texty zaslané po uzávěrce nebudeme reflektovat.

Aktuální Partonyma (33-34/2020 Od mléka k vínu: Dětství a stáří) vyjde brzy. Vzhledem k současné situaci však prosíme o trpělivost.

Připomínáme též, že v našem archivu můžete číst vydaná čísla zdarma ;). https://partonyma.cz/category/archiv-cisel/

 

E-knihy zdarma

V aktuální nelehké situaci se připojujeme ke spisovatelům, kteří se rozhodli vyjít vstříc čtenářům a uvolnit některé ze svých knih zdarma ke stažení. Doufáme, že tím alespoň některým z vás uděláme radost a zpříjemníme těžké chvíle, které musíme trávit zavření doma a nejlépe vůbec nevycházet ;-).

Přemysl Krejčík – Asfaltovej plameňák (sbírka básní, 2017) zdarma ke stažení ZDE

Lukáš Vavrečka – Alibi na příští noc (román, 2014) zdarma ke stažení ZDE

 

Minifejeton: Kým se stáváme

Kyperského Turka Vamika Volkana, emeritního profesora univerzity ve Virginii, před časem zpovídali tamější novináři. Prý jak se stalo, že celý život zasvětil zkoumání etnických, náboženských a politických skupin, když demokratický systém poskytuje všem stejná práva. Místo aby slovutný badatel vysvětloval mechanizmy konfliktních situací, začal vyprávět, že v roce 1932 – ještě pod britskou koloniální správou – přišel na svět v učitelské rodině a během dospívání v Nikózii narážel na nevraživost mezi Turky a Řeky. Obě etnika – jedno muslimské, druhé křesťanské – toužila po splynutí se „starou vlastí“, cítila se být „podřadnými“ a o to více usilovala o semknutost vlastních řad. Příslovečný Rubikon budoucí badatel překročil až ve Spojených státech, kdy mohl založit obor „politická psychologie“. Jedna myšlenka z jeho úvah stojí za zaznamenání: vyhraněná rozdílnost se projevuje až během ohrožení.

Slovutného vědce osměluji se doplnit. U nás v Čechách, zvláště v pohraničí, máme jiný problém. Po odsunu Němců a příchodu nových obyvatel i po sedmdesáti letech řešíme otázku, zda vlastní identitu vůbec potřebujeme. Toužíme po literárních obrazech, v nichž nacházíme sami sebe? Novopacký rodák Jaromír Typlt to v raných verších a povídkách vyjádřil chytře: místní motiv „kašny jako středobodu“ a „stíny hor“ rozvětvil do surrealistických asociací, aniž by se zřekl povědomí o členech Skupiny 42 nebo o poetistických představách Josefa kocourka. Má ale autor z Pardubic, který píše o Himalájích, literární východočeský rodokmen? To je přímo na pranici. Snad k ní nedojde.

Petr Poslední

Minifejeton: Arabáši na pochodu

Nerad debatuji s muzikanty o politice, zvlášť během přestávky mezi hraním. Onehdy mě kolega zaskočil otázkou, proč držíme smutek za člověka, který polovinu Teplic prodal Arabům. Milý přítel zapomněl, že Alžířané nebo Syřané jezdívali do těchto lázní už za minulého režimu a pomocí cizí měny drželi město nad vodou. Kupodivu řeč nepřišla na Karlovy Vary, kde stranické papaláše vystřídali ruští zbohatlíci a dnes přispívají k tomu, aby staré budovy svítily novotou. Kamarád se tomu vyhnul. Zřejmě proto, že jeho otec dělával okresního tajemníka Svazu československo-sovětského přátelství. Naposledy jsem s jednou pražskou kapelou strávil dva dny v Karlových Varech koncem sedmdesátých let. Vrtalo nám hlavou, jak se místní občané připravují na filmový festival. Kdy míní z řeky protékající městem vytáhnout otlučené hrnce?

Atmosféru českých lázní všeho druhu, panující za totality, přímo modelově vystihl Milan Kundera ve svých románech. Nejprve v díle Život je jinde, později v Nesnesitelné lehkosti bytí. Hosté přijíždějí léčit si – ve dne i v noci – neduhy těla i duše, ale domácím nepřinášejí štěstí. Přestože lékaři i sestry navazují přelétavé známosti, marně bojují s vlastní osamělostí, více po něčem pouze touží, než aby „to něco“ dokázali prosadit, když ne dnes, tak alespoň zítra. Nejlépe by bylo, kdyby lázně nechali za sebou. Ovšem milý přítel Kunderu nečte. Proč taky? Přednost dává sociálním sítím. Tam se mluví bez obalu. A všechno, namouduši, sedí jako ulité.

 

Petr Poslední

Márió Z. Nemes – Vraky (dvě básně z Partonymy)

Dvě básně ze souboru Večerní mléko otištěného v Partonymě 31-32 (zde stáhni ebook). České verze textů vychází ze slovenského překladu Petera Macsovszkého.

 

Vraky

Chodíme do lesíka chroupat vraky. Trhá nám to hrdlo, jestli se ti to nelíbí, nechoď si hrát. I ta svině si ráda hraje, mezi diodami žije už dlouho. Mohla by to být zkouška odvahy, ale odvážné nemáme rádi. Večer co večer světélkuje elektřinou. Marně ji olizuješ. Zatavíme je do pece, aby ani jejich tváře nepoznali, tak ať sem nechodí nikdo, kdo nemá rád vraky. Mimo to je hodně starostí i s domácími. Ženě prosvítili plíce, od té doby nemyje nádobí, jenom krvácí na košile. Muž zase poslouchá rádio, a přitom nesnášíme zvuky. Chtěli bychom bydlet v ústech, aby bylo pořád ticho. Pak raději zalezeme mezi stromy, protože tam se ještě vyskytují výrobní prostředky. Poničíme je, aby je ani vlastní matka nepoznala, protože takto my vyrábíme. I svině vyrábí, dává mléko močálu, při tom očichává ženě šaty. Najde se jinde šťastnější les? Z tohoto se rozrůstá mládežnický tábor, z tohoto dozrávají slizké květiny. Nedotýkej se jich, protože se smrsknou, a jestli nemáš rád ticho, nechoď si hrát.

 

***

 

Oči

 

Něco mi vešlo do oka

a od té doby tam bydlí.

Dobře se orientuje v čase i prostoru,

někdy se přece jen zeptá,

kdo je můj malý pán?

Beru ho s sebou do Pešti,

do měšťanské rodiny,

ale matka ho nemá ráda,

protože podle ní je to zvíře.

I podle mě je to zvíře,

ale zase na mě dává pozor,

třikrát si mohu něco přát,

až potom mi ublíží.

Minifejeton: Slon a polská otázka

Během sledování polské televize se nestačím divit. Naposledy na prvním i druhém programu propírali předsedu senátu. Prý jako primář ve Štětíně bral od pacientů úplatky. Ve skutečnosti novináři sloužící vládě dostali za úkol nenechat na senátu, kde má opozice většinu, jedinou niť suchou. Jindy zase vidím sousedního prezidenta, jak podepisuje ve Spojených státech jakousi smlouvu. Trump sedí pohodlně za stolem, hlava severních sousedů stojí a podává s hlubokou úklonou Američanovi důležitou listinu, jako kdyby o něco prosil. Pak si za týden polský europoslanec v televizi stěžuje, že bruselská komise odmítá spravedlivou reformu soudnictví. Vždyť, vážení posluchači, celý resort čistíme od komunistů! Jinak řečeno: Poláci se musí chovat odlišně. Třeba proti všem zvyklostem, které respektuje civilizovaný svět.

Nutkání odlišit se včera podlehla i Olga Tokarczuková. Před slavnostním převzetím Nobelovy ceny asi spěchala ke krejčové a pořád telefonovala svým agentům. Na přípravu svého projevu neměla čas. První odstavce, slyším, napsala zajímavě – jako rozhovor s maminkou, když čekala v jejím břiše. Jak může maminka po mně toužit, když ještě nejsem na světě? Pokud někdo po někom touží, tak ta vysněná už je! Další dlouhé stránky hodinu trvajícího proslovu Tokarczuková rychle odbývá. Místo aby vysvětlila, jak se má název Něžný vypravěč k Hrabalovu Něžnému barbarovi, vypočítává všechny možné problémy naší planety. Polští modernisté pro takovou konfrontaci se světem vymysleli metaforu – slon a polská otázka.

Petr Poslední

31-32/2019 Hra na hraně: Pohyb a rovnováha

Druhé letošní dvojčíslo právě vyšlo! Číst jako ebook zdarma můžete přímo zde: Partonyma 31-32_e-book, tištěné kopie pošleme přispěvatelům a do knihoven začátkem příštího týdne.

I tentokrát na našich stránkách naleznete řadu ostřílených autorů, jako jsou Ivana Myšková nebo Ludvík Němec, ale i několik zahraničních spisovatelů, kteří na našich stránkách publikují v češtině vůbec poprvé! Jsou jimi polský básník a prozaik Tomasz Majeran a maďarský básník Márió Z. Nemes, s nímž navíc najdete v rubrice Setkání rozhovor.  O obálku se postarala známá výtvarnice TOYBOX. Nové číslo obsahuje pět prozaických a osm básnických příspěvků. Těšit se můžete také na tři odborné studie.

V čísle publikují (abecedně): Jitka Fialová, Martin Friedrich, Miroslav Kouba, Přemysl Krejčík, Dr. Krejzyberd, Tomasz Majeran, Ivana Myšková, Márió Z. Nemes, Ludvík Němec, Robert Pfeiler, Aneta K. Plšková, Petr Poslední, Ladislav Slezák, Adam Suchý, František Václavík, František Všetička

Výtvarná příloha: TOYBOX, Naďa Zimmelová, Adam Suchý