Vojtěch Kučera – ukázka z cyklu Říkání a povídánky

První báseň pro Rozárku

V kukuřičném poli
stojí čtyři voli.
Kráva kroutí hlavou,
radši by šla travou.

Voli volí klasy,
mohutnými hlasy
bučí basy.
Pročpak asi?

 

Třetí báseň pro Rozárku

Jazyk líže ránu
od večera ránu.
Bouchly saze na obraze,
táta rozlil vanu.

Voda žuchla na parkety
a s ní dvě tři ostré věty.
Pak se přihnal smutek,
ale hned zas utek!

 

Další básně autora (a mnoho jiných textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

Aleš Kozár – Muj tatínek: Slohová práce, Darja Mikolič, 4. B (povídka)

Můj tatínek se jmenuje Vasko. Maminka mu taky řiká Ty lemro líná, když přijde ze šichty, leží na kanapi a čte si noviny, a on řekne, že to jinak nejde, že právě řeší mezinárodní politickou krizi, nebo taky Tygře, to většinou ráno, když mu s kruhama pod očima ohřiva parky k snidani. Prej fortelnej chlap potřebuje fortelnou snidani. Taky se mu říká Vágus, to mu řikaj jeho kamarádi, že prej že furt somruje cigára, anebo taky Ty pičo, ale to jenom když seděj u nás v obyváku a koukaj se na fotbal. To ale nebejvá moc často, bo Miško si pronajal bar a koupil tam velkou televizi a choděj na fotbal tam. Tatinek je velikej, a to ve všech směrech. Na vejšku má skoro dva metry, na šířku přes metrák, má velký voči, maminka řiká, že hlavně pokud jde o zásobování spižírny alkoholem, má velký ruce, který si uměj poradit, když někdo v hospodě držkuje, nebo třeba když jednou jeden cyp na bále šahnul mámě na zadek. Vodešel se zlomenou sanicí. Má velkej nos, prej že to má jako hmatovej orgán, aby ve tmě v dole nenarazil čelem do zdi. Má velký boty a máma řiká, že i velký srdce, ale malou vejplatu.
Muj tata se narodil tady v Idriji a prej tu jednou bude i ležet na krchově. Nevim přesně, která je to ubytovna, ale asi se tam už těší, bo mámě furt řiká, že už se nemůže dočkat, až bude na krchově, že tam bude mít konečně pokoj. Tatinek dělá na šachtě, bo řiká, že někdo ten socialismus vybudovat mosí a že nekdo mosí vydělávat, aby soudruh Tito moh jezdit na jachtě kolem světa a dělat diplomacii. To že ho pak dycky fotěj se Sophií Loren, prej že takhle se dneska dělá politika. Dneska už se nemosí střílet na skopčáky samopalem, stačí se ukazovat s nohatejma herečkama. Dlouho jsem si myslela, že dělá jako natěrač, bo když přišel po třech hodinách z hospody a řikal, že měl jen dvě piva na chuť, tak maminka řikala, že ji lakuje. Taky řiká, že je každej správnej haviř hrdej, že je haviř, že jsou Titova armáda, že makaj, aby se všichni v celý týhle Jugoslávii měli dobře, i ten Černohorec, co když veme do ruky lopatu, tak maj tam u nich hned zemětřesení od toho, jak se mu celá země směje.
Na šichtu chodí už ráno na šestou, sbalí kafe a mazaný chleba a jde. Na dole řikaj, že prej aby se začalo dělat hned za rozbřesku, ale tata řiká, že ve štole na rabunku je stejnak tma jak v pytli, tak je to jedno. Dobyvaji tam rtuť, prej se za to ve světě platily velký prachy, ale teď prej už tolik ne, tak je prej možná zrušej, takže bude mit konečně čas sedět U kapitána Miška hned od rána. Pani učitelka tvrdí, že rtuť je jedovatá, ale na dole řikaj, že haviřom prej nic nehrozí, ale nevim, tata furt doma nařiká, jak je děsně otrávenej.
Odpoledne přijde tatinek domu a lehne si na gauč. To víme, že ho nemáme rušit. Za dvě hodiny se zvedne, vezme si bundu a jde do hospody. Máma za nim křičí, co z něj máme, že je furt v prdeli, a on dycky jen odpoví, že vejplatu a že musí jit načerpat síly. Nevím, jak to přesně probíhá, bo se obvykle vrací unavenej, že sotva dojde do ložnice, zase si lehne a spí. Většinou mu máma pak ještě musí jít sundat buty, prej když už chrápe, tak ho nic nevzbudí.
Muj tatinek umí taky skvěle řídit auto. Řiká, že vytáčí tu naši Zastavu jak závoďák, ale nás s sebou moc nebere, že bysme se poblili hned za třetí zatáčkou a on by to po nás musel uklízet. A když maminka řiká, že bysme mohli o vikendu na vylet, tak řekne, že na nejaký poflakovani nema čas, že ma odpovědnost k tyhle zemi, takže mosi o vikendu odpočivat, aby moh potom farat.
Maminka řiká, že tatinek taky vyniká neobyčejnou schopností doma nehnout prstem. Když mu řiká, aby vyměnil tu žárovku v lustru v ložnici, tak řiká, že si má radši rozsvítit lampičku na nočním stolku, že z ní aspoň tak nebolej voči. A když máma řiká, že má jít v koupelně spravit vodu, že je pod umyvadlem mokro, tak jí dá do ruky pade, ať si tam koupí lavor.
Muj tata je jinak děsně hodnej a pracovitej a určitě jednou dostane i medajli od soudruha Tita, bo si ji moc zaslouží, když dělá jak černej, každej den se na soudruha Tita koukám ve třídě, jak nám visí na zdi, a vim, že až se dozví, jakej je muj tata, tak mu dá medajli a to pak za odměnu pojedeme v létě k moři. Já to vim.

 

Povídku (a mnoho dalších textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

František začíná zrychlovat (minifejeton)

Argentinec Jorge Bergoglio – současný papež František – skromným vystupováním, prostě bílým oděvem a věcnými formulacemi budí dojem přísného introverta. Jenže opak je pravdou. Dovede překvapit nehranou srdečností nebo jiskřivým humorem. Po návratu z Dálného Východu na tiskové konferenci zažertoval: „Lux ex Occidente luxus“. Při této příležitosti ocenil moudrou kontemplaci Japonců, Jihokorejců a Filipínců, potěšila ho „schopnost pohlédnout hlouběji a dál.“ A hned dodal: „Ježíš se narodil ve východní kultuře“. Papežova slova vyjadřují jeho základní myšlenku – křesťanství jako osobního vztahu k druhým, církve jako společenského úsilí posílit slabé nebo přehlížené. Proto energicky koná – omezuje byrokracii, na místo strážců dogmat povolává osoby ochotné k misionářské činnosti, třebaže by měla probíhat na vzdálených periferiích.

Zajímalo by mě, jak v Itálii s Vatikánem i lidovým pojetím víry dnes papež vnímá výročí Frederika Felliniho. Dívá se na filmy Sladký život nebo Osm a půl? Kdysi hluboce věřící katolíky tolik nepobuřovaly erotické scény, ale spíše – třeba ve Sladkém životě – dlouhé záběry spektakulárního zázraku, kdy vystupující ženy padaly do mdlob a děti legračně předstíraly další a další vidění. Odborníci vědí o Felliniho práci s dvojím kontextem – s hmatatelnou, byť deformovanou realitou a se snovými představami, včetně možných verzí samotného filmování. Mladé diváky mohou dlouhé záběry v současnosti nudit. Náš Argentinec obojímu jistě rozumí. Anebo se mýlím?

Petr Poslední

Dominik Melichar – Skyllin komplex (ukázka)

Převalovala se ještě dlouho potom, co to na ni budík zkusil. Jako meč vnikající do eustachovy
trubice, aby vyklouzl ústy. Chtělo se jí dávit. Žaluzie odolávaly témuž, když ve vlnách postele
spatřily zablešené psí tlamy slintající jí u nohou. A do jejich zornic neproniklo nic než slovo
„zásun“. Zásun meče do uší. Zásun. Co všechno dneska musí zasunout, kartáček, kafe, chleba
s máslem, prášek… je unavená. Takových zásunů, pomyslela si. Ale žádný, o který by stála.
Mroží tělo nemotorně padající z postele na koberec v představě, že pohyb otevře oči. Nakonec
první zásun proběhne do pantoflí. Psí tlamy. Nenávidí je. Vlastně se je snaží už několik let
ztratit, ale pořád jí je strká k nohám postele, vždycky s poznámkou, kde je objevil tentokrát.
Sherlock. Jak kdy a jak na co, usměje se. Když je náhodou nemůže delší dobu najít, koupí jí
nové. Poslední dobou vlastně jenom kupuje nové. A dává je k posteli. Hned k čelu. Tam, co
odkládá telefon, který už několik let plní jen funkci budíku. To je nabíječ, napadne ji a hned
se rozpačitě rozhlédne po pokoji. Zvuky buzení mění tak často, až má občas pocit, že
tentokrát to už opravdu nemohla být ona. Každé zazvonění jí ale roztáhne zorničky jak
vzduch narozeninový balonek, který si neodpustí na žádné oslavě svého věku. I když si ho
musí nafouknout sama. No a? překvapí zdi zvukem. Je to ale pořád jen budík. Jiný zvuk.
Zvuk ohlašující konec života a začátek pachtění. Takhle tomu říká. Pachtění. Zásun a
pachtění.
Ještě pořád tam sedí. Na okraji postele po zážitku s pantoflemi. Vod země jde chlad, rozumíš,
vaječníky, buď opatrná, mám vo tebe strach. To říká, ale mezi řádky drobným písmem si
myslí: udělám gesto, třeba ji to obměkčí a já si můžu ukrást noc, říct Matymu, ať mě kreje, a
půjdu si to rozdat s Janou. Myslíš, že o vás nevim, do háje? Včera ses s tou krávou držel za
ruce před teskem, asi jste kupovali víno na moji počest, jak jsem blbá, že vám všechno sežeru.
Leda hovno sežeru, všechno vim, sakra. Sakra, sakra, sakra! Mám oči na šťopkách, městem
rázuju jak Phil Marlowe, nic mi neunikne, aha a co to tady máme za případ, aha, trepky u
postele, nový, kde jsou ty starý, a to tvý bulíkování, že je vyhazuju, že je ztrácim, kde bych je,
ty vole, v tomhle kamrlíku jedna plus věšák, kde se neutají ani zaschlý sperma na tvejch
trenkách, asi tak ztratila, mi je prostě vyhazuješ ty a kupuješ nový a já ti mám bejt vděčná, jak
pečuješ o mý vaječníky, který jsou mi platný asi stejně jako chodit s deštníkem po bytě. I když
kdyby se rozpršelo, vznik by takovej náš malej oceán a moje existence by konečně dávala
smysl. No tak do nich vlezeme, že jo. Protože je listopad a od země jde chlad a všichni
veršotepci nechť zhynou na plesnivej jazyk, jak jsem je setřela timhle nadpřirozeným rýmem.
Do kuchyně! To je jak na Bělehrad, hm. Uvaří si kafe do jednoho hrnku a čaj do druhého.
Jako každé ráno. A je mi úplně jedno, že jsem právě vyplejtvala naše kompletní hrnkový
hospodářství. A do čaje cukr, abys věděl. A ani to všechno nevypiju, protože si to dělám už
jen tak ze zvyku a ani na to nemám chuť. Ale ty z toho šílíš. Hajzle proradnej. Šourá se ve
vyšlapaných cestičkách koberce z kuchyně k posteli, od postele ke koupelně, pak zas
k posteli. Tady by se klub českejch turistů neuživil, he. Rakev matrace, podívala se na
manželskou postel. Pantofle se zařezávají do prstů. Už teď vim, že mi z nich budou nohy
smrdět tak, jako bych se tejden brodila hnojem, fakt díky, Rakvičko. Ale Rakev mlčí. Protože
už dávno ve svým korporátu očumuješ korporátní kozy a slintáš korporátní sliny na korporátní
podlahu, zatímco mně slejzaj poslední zbytky důstojnosti z plastovejch pantoflí. Rozpustí
žaluzie, jako by to byl královský parlament. Aspoň nějaká ctnost tohohle rána. Jindřich VI. by
políbil moje plesnivý nohy s takovou láskou, že by se začervenala i bronzová socha Julie ve
Veroně. A ty zarýváš nehty do zadku tý krávy, co ti vaří kafe do hrnku, kterej ani na kafe není,
do prdele!

 

Zbytek povídky (a mnoho dalších textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu

Právě vyšlo první letošní dvojčíslo Partonymy! Číst jako ebook zdarma můžete přímo zde: Partonyma 33-34_e-book, tištěné kopie pošleme přispěvatelům a do knihoven jak nejdříve to situace dovolí.

I tentokrát na našich stránkách naleznete řadu ostřílených autorů, jako jsou Ondřej Macl, Jakub Řehák (se kterým naleznete i rozhovor v rubrice Setkání), Vojtěch Kučera nebo Dominik Melichar. Obálku tentokrát zdobí obraz výtvarníka známého pod přezdívkou Slakinglizard. Nové číslo obsahuje devět básnických a deset prozaických příspěvků. Těšit se můžete také na čtyři odborné texty. Jako novinka uzavírá číslo rubrika „Poslední slovo“ obsahující tři minifejetony Petra Posledního.

V čísle publikují (abecedně): Lukáš Boček, Jitka Fialová, Václav Franc, Aleš Kozár, Dr. Krejzyberd, Vojtěch Kučera, Jiří Lojín, Amálie Ludmila, Lubomír Macháček, Ondřej Macl, Dominik Melichar, René Nekuda, Petr Poslední, Kamil Princ, Josef Prokeš, Tereza Riedlbauchová, Jakub Řehák, Alžběta Stančáková, Tereza Šimůnková, Jindřich Tošner, Pavla Trnková, František Všetička, Jiří Žáček

Výtvarníci: Slakinglizard, Petra Lemonnier, Kateřina Čupová

 

35-36/2020 Cesty ticha. Výzva autorům.

Cesty ticha – války, mosty, demolice. Tak zní trojice témat připravované Partonymy a my připomínáme, že do 30. 9. 2020 nám můžete prostřednictvím partonyma@seznam.cz nabízet své tematické verše, povídky a krátké prózy, ale i odborné a literárně kritické texty (poslední dva jmenované nemusí souviset s aktuálním tématem).

Témata již tradičně chápeme široce a těšíme se na jejich pestrá a různorodá pojetí!

Prosíme všechny přispěvatele, aby si nejprve pozorně pročetli specifikace na našem webu (http://partonyma.cz/pro-prispevatele/). Texty přesahující maximální rozsah, nesplňující formální požadavky a texty zaslané po uzávěrce nebudeme reflektovat.

Aktuální Partonyma (33-34/2020 Od mléka k vínu: Dětství a stáří) vyjde brzy. Vzhledem k současné situaci však prosíme o trpělivost.

Připomínáme též, že v našem archivu můžete číst vydaná čísla zdarma ;). https://partonyma.cz/category/archiv-cisel/

 

E-knihy zdarma

V aktuální nelehké situaci se připojujeme ke spisovatelům, kteří se rozhodli vyjít vstříc čtenářům a uvolnit některé ze svých knih zdarma ke stažení. Doufáme, že tím alespoň některým z vás uděláme radost a zpříjemníme těžké chvíle, které musíme trávit zavření doma a nejlépe vůbec nevycházet ;-).

Přemysl Krejčík – Asfaltovej plameňák (sbírka básní, 2017) zdarma ke stažení ZDE

Lukáš Vavrečka – Alibi na příští noc (román, 2014) zdarma ke stažení ZDE

 

Minifejeton: Kým se stáváme

Kyperského Turka Vamika Volkana, emeritního profesora univerzity ve Virginii, před časem zpovídali tamější novináři. Prý jak se stalo, že celý život zasvětil zkoumání etnických, náboženských a politických skupin, když demokratický systém poskytuje všem stejná práva. Místo aby slovutný badatel vysvětloval mechanizmy konfliktních situací, začal vyprávět, že v roce 1932 – ještě pod britskou koloniální správou – přišel na svět v učitelské rodině a během dospívání v Nikózii narážel na nevraživost mezi Turky a Řeky. Obě etnika – jedno muslimské, druhé křesťanské – toužila po splynutí se „starou vlastí“, cítila se být „podřadnými“ a o to více usilovala o semknutost vlastních řad. Příslovečný Rubikon budoucí badatel překročil až ve Spojených státech, kdy mohl založit obor „politická psychologie“. Jedna myšlenka z jeho úvah stojí za zaznamenání: vyhraněná rozdílnost se projevuje až během ohrožení.

Slovutného vědce osměluji se doplnit. U nás v Čechách, zvláště v pohraničí, máme jiný problém. Po odsunu Němců a příchodu nových obyvatel i po sedmdesáti letech řešíme otázku, zda vlastní identitu vůbec potřebujeme. Toužíme po literárních obrazech, v nichž nacházíme sami sebe? Novopacký rodák Jaromír Typlt to v raných verších a povídkách vyjádřil chytře: místní motiv „kašny jako středobodu“ a „stíny hor“ rozvětvil do surrealistických asociací, aniž by se zřekl povědomí o členech Skupiny 42 nebo o poetistických představách Josefa kocourka. Má ale autor z Pardubic, který píše o Himalájích, literární východočeský rodokmen? To je přímo na pranici. Snad k ní nedojde.

Petr Poslední

Minifejeton: Arabáši na pochodu

Nerad debatuji s muzikanty o politice, zvlášť během přestávky mezi hraním. Onehdy mě kolega zaskočil otázkou, proč držíme smutek za člověka, který polovinu Teplic prodal Arabům. Milý přítel zapomněl, že Alžířané nebo Syřané jezdívali do těchto lázní už za minulého režimu a pomocí cizí měny drželi město nad vodou. Kupodivu řeč nepřišla na Karlovy Vary, kde stranické papaláše vystřídali ruští zbohatlíci a dnes přispívají k tomu, aby staré budovy svítily novotou. Kamarád se tomu vyhnul. Zřejmě proto, že jeho otec dělával okresního tajemníka Svazu československo-sovětského přátelství. Naposledy jsem s jednou pražskou kapelou strávil dva dny v Karlových Varech koncem sedmdesátých let. Vrtalo nám hlavou, jak se místní občané připravují na filmový festival. Kdy míní z řeky protékající městem vytáhnout otlučené hrnce?

Atmosféru českých lázní všeho druhu, panující za totality, přímo modelově vystihl Milan Kundera ve svých románech. Nejprve v díle Život je jinde, později v Nesnesitelné lehkosti bytí. Hosté přijíždějí léčit si – ve dne i v noci – neduhy těla i duše, ale domácím nepřinášejí štěstí. Přestože lékaři i sestry navazují přelétavé známosti, marně bojují s vlastní osamělostí, více po něčem pouze touží, než aby „to něco“ dokázali prosadit, když ne dnes, tak alespoň zítra. Nejlépe by bylo, kdyby lázně nechali za sebou. Ovšem milý přítel Kunderu nečte. Proč taky? Přednost dává sociálním sítím. Tam se mluví bez obalu. A všechno, namouduši, sedí jako ulité.

 

Petr Poslední

Márió Z. Nemes – Vraky (dvě básně z Partonymy)

Dvě básně ze souboru Večerní mléko otištěného v Partonymě 31-32 (zde stáhni ebook). České verze textů vychází ze slovenského překladu Petera Macsovszkého.

 

Vraky

Chodíme do lesíka chroupat vraky. Trhá nám to hrdlo, jestli se ti to nelíbí, nechoď si hrát. I ta svině si ráda hraje, mezi diodami žije už dlouho. Mohla by to být zkouška odvahy, ale odvážné nemáme rádi. Večer co večer světélkuje elektřinou. Marně ji olizuješ. Zatavíme je do pece, aby ani jejich tváře nepoznali, tak ať sem nechodí nikdo, kdo nemá rád vraky. Mimo to je hodně starostí i s domácími. Ženě prosvítili plíce, od té doby nemyje nádobí, jenom krvácí na košile. Muž zase poslouchá rádio, a přitom nesnášíme zvuky. Chtěli bychom bydlet v ústech, aby bylo pořád ticho. Pak raději zalezeme mezi stromy, protože tam se ještě vyskytují výrobní prostředky. Poničíme je, aby je ani vlastní matka nepoznala, protože takto my vyrábíme. I svině vyrábí, dává mléko močálu, při tom očichává ženě šaty. Najde se jinde šťastnější les? Z tohoto se rozrůstá mládežnický tábor, z tohoto dozrávají slizké květiny. Nedotýkej se jich, protože se smrsknou, a jestli nemáš rád ticho, nechoď si hrát.

 

***

 

Oči

 

Něco mi vešlo do oka

a od té doby tam bydlí.

Dobře se orientuje v čase i prostoru,

někdy se přece jen zeptá,

kdo je můj malý pán?

Beru ho s sebou do Pešti,

do měšťanské rodiny,

ale matka ho nemá ráda,

protože podle ní je to zvíře.

I podle mě je to zvíře,

ale zase na mě dává pozor,

třikrát si mohu něco přát,

až potom mi ublíží.