37-38/2021 – Moře kaluží: Blízko a daleko

První letošní Partonyma je venku a stáhnout si ji můžete přímo ZDE!

Jaké jiné téma by mohlo lépe otevřít desátý ročník než Moře kaluží: Blízko a daleko? V minulých letech se časopis často prezentoval heslem „Partonyma – Slova sdílená“, snad právě proto jsme se rozhodli připomenout, že nezáleží na vzdálenosti, vždycky se nakonec sejdeme v jenom moři, nebo alespoň v té stejné kaluži…

Do aktuálního čísla přispělo s básnickým příspěvkem 12 autorek a autorů, stejný počet pak s textem prozaickým. Dále v časopise najdete dvě literárně-odborné studie a po delší době také několik recenzí. Nechybí ani rozhovor, tentokrát se spisovatelem Ludvíkem Němcem a časopis – již tradičně – uzavírá čtveřice minifejetonů Petra Posledního.

Seznam publikujících autorů (abecedně):

Lukáš Boček, Pavel Březenský, Jitka Fialová, Martin Friedrich, O. L. Hrabal, Dora Kaprálová, Pavla Koucká, Jiří Kratochvil, Přemysl Krejčík, Kateřina Landová, Patrik Linhart, Dan Lungu, Lubomír Macháček, Vít Malota, Alena Meas, Ludvík Němec, Klára Notaro, Iva Pekárková, Kristýna Petišková, Robert Pfeiler, Veronika Poldauf Riedlbauchová, Petr Poslední, Josef Prokeš, Tereza Riedlbauchová, Ondřej Roubík, Jakub Řehák, Ivana Svobodová, Jindřich Tošner, Zdeněk Volný, František Všetička

 

  

35-36/2020 Cesty ticha: Války, mosty, demolice

Druhá letošní Partonyma je venku (ebook přímo ZDE)! Tentokrát se naši autoři vydávají po cestách ticha, přestože právě ty paradoxně často bouří a rachotí. Přispěvatelé tak zkoumají nejen ticho, ale i války a demolice, nebo se vydávají přes mosty, ať už padlé či spojující. 

V nové Partonymě naleznete osm básnických příspěvků, devět povídek, dva rozhovory (jeden s žijící legendou české literatury Jiřím Kratochvilem a druhý se vzácným hostem, australsko-kyperskou básnířkou Koraly Dimitriadis), čtyři příspěvky na poli esejů a literární teorie a na závěr trojici minifejetonů Petra Posledního.

Jak je již tradicí, setkávají se na našich stránkách začínající autoři s literárními stálicemi české scény. Ty druhé tentokrát reprezentují básník Jan Těsnohlídek ml. nebo prozaik Jiří Kratochvil, ale i mnozí další.

V posledních číslech se také stalo zvykem našim čtenářům přinášet zahraniční autory, v Čechách dříve nepublikované. Tentokrát naše pozvání přijal výrazný hlas australské poezie – básnířka a aktivistka Koraly Dimitriadis, jejíž verše exkluzivně přeložil Aleš Misař. O skvělou obálku se nám tentokrát postaral výtvarník z domácích Pardubic – Martin Došek.

A koho na stránkách nového čísla najdete dále? Nahlédněte do (abecedního) seznamu autorů: Koraly Dimitriadis, Martin Došek, Jitka Fialová, Václav Franc, Martin Friedrich, Gabriela Grznárová, Tomáš Jireček, Eliška Kohlíčková, Marek Kolařík, Pavla Koucká, Jiří Kratochvil, Antonín Mazáč, Aleš Misař, Alžběta Johanka Petrová, Robert Pfeiler, Petr Poslední, Jan Sviták, Jan Těsnohlídek ml., Jana Vaněčková, František Všetička.

A nyní už si udělejte pohodlí a dejte se do čtení. Přejeme příjemný zážitek!

37-38/2021 Moře kaluží: Blízko a daleko (výzva autorům)

Moře, kaluže, říčky, oceány a další (nejen) vodní plochy. Moře kaluží coby symbol. Nebo také texty z blízkého okolí i dalekých cest. Ať už fyzických, mentálních, či metafyzicky pojatých – Vyhlášená témata jako obvykle chápeme pestře a široce, přičemž se těšíme na jejich tradiční i zcela nečekaná pojetí.

Právě začínáme připravovat další číslo Partonymy, jehož název a téma zní Moře kaluží: Blízko a daleko. Své básnické, beletristické, literárně odborné a kritické texty nám můžete posílat do 28. 2. 2021 na adresu partonyma@seznam.cz.

Připomínáme, že texty v oblasti prózy a poezie musí souviset s aktuálně připravovaným tématem. Zároveň všechny přispěvatele žádáme, aby si předem prostudovali specifikace na našem webu (http://partonyma.cz/pro-prispevatele/). Texty přesahující maximální rozsah, nesplňující formální požadavky a texty zaslané po uzávěrce, nebudeme reflektovat.

Připomínáme též, že v našem archivu (https://partonyma.cz/category/archiv-cisel/) můžete číst novější z vydaných čísel zdarma ve formátu pdf.

Aktuální Partonyma (35-36/2020 Cesty ticha: války, mosty, demolice)  je nyní v tiskárně a vyjde brzy, prosíme však o trpělivost.

Vojtěch Kučera – ukázka z cyklu Říkání a povídánky

První báseň pro Rozárku

V kukuřičném poli
stojí čtyři voli.
Kráva kroutí hlavou,
radši by šla travou.

Voli volí klasy,
mohutnými hlasy
bučí basy.
Pročpak asi?

 

Třetí báseň pro Rozárku

Jazyk líže ránu
od večera ránu.
Bouchly saze na obraze,
táta rozlil vanu.

Voda žuchla na parkety
a s ní dvě tři ostré věty.
Pak se přihnal smutek,
ale hned zas utek!

 

Další básně autora (a mnoho jiných textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

Aleš Kozár – Muj tatínek: Slohová práce, Darja Mikolič, 4. B (povídka)

Můj tatínek se jmenuje Vasko. Maminka mu taky řiká Ty lemro líná, když přijde ze šichty, leží na kanapi a čte si noviny, a on řekne, že to jinak nejde, že právě řeší mezinárodní politickou krizi, nebo taky Tygře, to většinou ráno, když mu s kruhama pod očima ohřiva parky k snidani. Prej fortelnej chlap potřebuje fortelnou snidani. Taky se mu říká Vágus, to mu řikaj jeho kamarádi, že prej že furt somruje cigára, anebo taky Ty pičo, ale to jenom když seděj u nás v obyváku a koukaj se na fotbal. To ale nebejvá moc často, bo Miško si pronajal bar a koupil tam velkou televizi a choděj na fotbal tam. Tatinek je velikej, a to ve všech směrech. Na vejšku má skoro dva metry, na šířku přes metrák, má velký voči, maminka řiká, že hlavně pokud jde o zásobování spižírny alkoholem, má velký ruce, který si uměj poradit, když někdo v hospodě držkuje, nebo třeba když jednou jeden cyp na bále šahnul mámě na zadek. Vodešel se zlomenou sanicí. Má velkej nos, prej že to má jako hmatovej orgán, aby ve tmě v dole nenarazil čelem do zdi. Má velký boty a máma řiká, že i velký srdce, ale malou vejplatu.
Muj tata se narodil tady v Idriji a prej tu jednou bude i ležet na krchově. Nevim přesně, která je to ubytovna, ale asi se tam už těší, bo mámě furt řiká, že už se nemůže dočkat, až bude na krchově, že tam bude mít konečně pokoj. Tatinek dělá na šachtě, bo řiká, že někdo ten socialismus vybudovat mosí a že nekdo mosí vydělávat, aby soudruh Tito moh jezdit na jachtě kolem světa a dělat diplomacii. To že ho pak dycky fotěj se Sophií Loren, prej že takhle se dneska dělá politika. Dneska už se nemosí střílet na skopčáky samopalem, stačí se ukazovat s nohatejma herečkama. Dlouho jsem si myslela, že dělá jako natěrač, bo když přišel po třech hodinách z hospody a řikal, že měl jen dvě piva na chuť, tak maminka řikala, že ji lakuje. Taky řiká, že je každej správnej haviř hrdej, že je haviř, že jsou Titova armáda, že makaj, aby se všichni v celý týhle Jugoslávii měli dobře, i ten Černohorec, co když veme do ruky lopatu, tak maj tam u nich hned zemětřesení od toho, jak se mu celá země směje.
Na šichtu chodí už ráno na šestou, sbalí kafe a mazaný chleba a jde. Na dole řikaj, že prej aby se začalo dělat hned za rozbřesku, ale tata řiká, že ve štole na rabunku je stejnak tma jak v pytli, tak je to jedno. Dobyvaji tam rtuť, prej se za to ve světě platily velký prachy, ale teď prej už tolik ne, tak je prej možná zrušej, takže bude mit konečně čas sedět U kapitána Miška hned od rána. Pani učitelka tvrdí, že rtuť je jedovatá, ale na dole řikaj, že haviřom prej nic nehrozí, ale nevim, tata furt doma nařiká, jak je děsně otrávenej.
Odpoledne přijde tatinek domu a lehne si na gauč. To víme, že ho nemáme rušit. Za dvě hodiny se zvedne, vezme si bundu a jde do hospody. Máma za nim křičí, co z něj máme, že je furt v prdeli, a on dycky jen odpoví, že vejplatu a že musí jit načerpat síly. Nevím, jak to přesně probíhá, bo se obvykle vrací unavenej, že sotva dojde do ložnice, zase si lehne a spí. Většinou mu máma pak ještě musí jít sundat buty, prej když už chrápe, tak ho nic nevzbudí.
Muj tatinek umí taky skvěle řídit auto. Řiká, že vytáčí tu naši Zastavu jak závoďák, ale nás s sebou moc nebere, že bysme se poblili hned za třetí zatáčkou a on by to po nás musel uklízet. A když maminka řiká, že bysme mohli o vikendu na vylet, tak řekne, že na nejaký poflakovani nema čas, že ma odpovědnost k tyhle zemi, takže mosi o vikendu odpočivat, aby moh potom farat.
Maminka řiká, že tatinek taky vyniká neobyčejnou schopností doma nehnout prstem. Když mu řiká, aby vyměnil tu žárovku v lustru v ložnici, tak řiká, že si má radši rozsvítit lampičku na nočním stolku, že z ní aspoň tak nebolej voči. A když máma řiká, že má jít v koupelně spravit vodu, že je pod umyvadlem mokro, tak jí dá do ruky pade, ať si tam koupí lavor.
Muj tata je jinak děsně hodnej a pracovitej a určitě jednou dostane i medajli od soudruha Tita, bo si ji moc zaslouží, když dělá jak černej, každej den se na soudruha Tita koukám ve třídě, jak nám visí na zdi, a vim, že až se dozví, jakej je muj tata, tak mu dá medajli a to pak za odměnu pojedeme v létě k moři. Já to vim.

 

Povídku (a mnoho dalších textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

František začíná zrychlovat (minifejeton)

Argentinec Jorge Bergoglio – současný papež František – skromným vystupováním, prostě bílým oděvem a věcnými formulacemi budí dojem přísného introverta. Jenže opak je pravdou. Dovede překvapit nehranou srdečností nebo jiskřivým humorem. Po návratu z Dálného Východu na tiskové konferenci zažertoval: „Lux ex Occidente luxus“. Při této příležitosti ocenil moudrou kontemplaci Japonců, Jihokorejců a Filipínců, potěšila ho „schopnost pohlédnout hlouběji a dál.“ A hned dodal: „Ježíš se narodil ve východní kultuře“. Papežova slova vyjadřují jeho základní myšlenku – křesťanství jako osobního vztahu k druhým, církve jako společenského úsilí posílit slabé nebo přehlížené. Proto energicky koná – omezuje byrokracii, na místo strážců dogmat povolává osoby ochotné k misionářské činnosti, třebaže by měla probíhat na vzdálených periferiích.

Zajímalo by mě, jak v Itálii s Vatikánem i lidovým pojetím víry dnes papež vnímá výročí Frederika Felliniho. Dívá se na filmy Sladký život nebo Osm a půl? Kdysi hluboce věřící katolíky tolik nepobuřovaly erotické scény, ale spíše – třeba ve Sladkém životě – dlouhé záběry spektakulárního zázraku, kdy vystupující ženy padaly do mdlob a děti legračně předstíraly další a další vidění. Odborníci vědí o Felliniho práci s dvojím kontextem – s hmatatelnou, byť deformovanou realitou a se snovými představami, včetně možných verzí samotného filmování. Mladé diváky mohou dlouhé záběry v současnosti nudit. Náš Argentinec obojímu jistě rozumí. Anebo se mýlím?

Petr Poslední

Dominik Melichar – Skyllin komplex (ukázka)

Převalovala se ještě dlouho potom, co to na ni budík zkusil. Jako meč vnikající do eustachovy
trubice, aby vyklouzl ústy. Chtělo se jí dávit. Žaluzie odolávaly témuž, když ve vlnách postele
spatřily zablešené psí tlamy slintající jí u nohou. A do jejich zornic neproniklo nic než slovo
„zásun“. Zásun meče do uší. Zásun. Co všechno dneska musí zasunout, kartáček, kafe, chleba
s máslem, prášek… je unavená. Takových zásunů, pomyslela si. Ale žádný, o který by stála.
Mroží tělo nemotorně padající z postele na koberec v představě, že pohyb otevře oči. Nakonec
první zásun proběhne do pantoflí. Psí tlamy. Nenávidí je. Vlastně se je snaží už několik let
ztratit, ale pořád jí je strká k nohám postele, vždycky s poznámkou, kde je objevil tentokrát.
Sherlock. Jak kdy a jak na co, usměje se. Když je náhodou nemůže delší dobu najít, koupí jí
nové. Poslední dobou vlastně jenom kupuje nové. A dává je k posteli. Hned k čelu. Tam, co
odkládá telefon, který už několik let plní jen funkci budíku. To je nabíječ, napadne ji a hned
se rozpačitě rozhlédne po pokoji. Zvuky buzení mění tak často, až má občas pocit, že
tentokrát to už opravdu nemohla být ona. Každé zazvonění jí ale roztáhne zorničky jak
vzduch narozeninový balonek, který si neodpustí na žádné oslavě svého věku. I když si ho
musí nafouknout sama. No a? překvapí zdi zvukem. Je to ale pořád jen budík. Jiný zvuk.
Zvuk ohlašující konec života a začátek pachtění. Takhle tomu říká. Pachtění. Zásun a
pachtění.
Ještě pořád tam sedí. Na okraji postele po zážitku s pantoflemi. Vod země jde chlad, rozumíš,
vaječníky, buď opatrná, mám vo tebe strach. To říká, ale mezi řádky drobným písmem si
myslí: udělám gesto, třeba ji to obměkčí a já si můžu ukrást noc, říct Matymu, ať mě kreje, a
půjdu si to rozdat s Janou. Myslíš, že o vás nevim, do háje? Včera ses s tou krávou držel za
ruce před teskem, asi jste kupovali víno na moji počest, jak jsem blbá, že vám všechno sežeru.
Leda hovno sežeru, všechno vim, sakra. Sakra, sakra, sakra! Mám oči na šťopkách, městem
rázuju jak Phil Marlowe, nic mi neunikne, aha a co to tady máme za případ, aha, trepky u
postele, nový, kde jsou ty starý, a to tvý bulíkování, že je vyhazuju, že je ztrácim, kde bych je,
ty vole, v tomhle kamrlíku jedna plus věšák, kde se neutají ani zaschlý sperma na tvejch
trenkách, asi tak ztratila, mi je prostě vyhazuješ ty a kupuješ nový a já ti mám bejt vděčná, jak
pečuješ o mý vaječníky, který jsou mi platný asi stejně jako chodit s deštníkem po bytě. I když
kdyby se rozpršelo, vznik by takovej náš malej oceán a moje existence by konečně dávala
smysl. No tak do nich vlezeme, že jo. Protože je listopad a od země jde chlad a všichni
veršotepci nechť zhynou na plesnivej jazyk, jak jsem je setřela timhle nadpřirozeným rýmem.
Do kuchyně! To je jak na Bělehrad, hm. Uvaří si kafe do jednoho hrnku a čaj do druhého.
Jako každé ráno. A je mi úplně jedno, že jsem právě vyplejtvala naše kompletní hrnkový
hospodářství. A do čaje cukr, abys věděl. A ani to všechno nevypiju, protože si to dělám už
jen tak ze zvyku a ani na to nemám chuť. Ale ty z toho šílíš. Hajzle proradnej. Šourá se ve
vyšlapaných cestičkách koberce z kuchyně k posteli, od postele ke koupelně, pak zas
k posteli. Tady by se klub českejch turistů neuživil, he. Rakev matrace, podívala se na
manželskou postel. Pantofle se zařezávají do prstů. Už teď vim, že mi z nich budou nohy
smrdět tak, jako bych se tejden brodila hnojem, fakt díky, Rakvičko. Ale Rakev mlčí. Protože
už dávno ve svým korporátu očumuješ korporátní kozy a slintáš korporátní sliny na korporátní
podlahu, zatímco mně slejzaj poslední zbytky důstojnosti z plastovejch pantoflí. Rozpustí
žaluzie, jako by to byl královský parlament. Aspoň nějaká ctnost tohohle rána. Jindřich VI. by
políbil moje plesnivý nohy s takovou láskou, že by se začervenala i bronzová socha Julie ve
Veroně. A ty zarýváš nehty do zadku tý krávy, co ti vaří kafe do hrnku, kterej ani na kafe není,
do prdele!

 

Zbytek povídky (a mnoho dalších textů) naleznete v Partonymě 33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu, která jest volně ke čtení ZDE.

33-34/2020 Dětství a stáří: Od mléka k vínu

Právě vyšlo první letošní dvojčíslo Partonymy! Číst jako ebook zdarma můžete přímo zde: Partonyma 33-34_e-book, tištěné kopie pošleme přispěvatelům a do knihoven jak nejdříve to situace dovolí.

I tentokrát na našich stránkách naleznete řadu ostřílených autorů, jako jsou Ondřej Macl, Jakub Řehák (se kterým naleznete i rozhovor v rubrice Setkání), Vojtěch Kučera nebo Dominik Melichar. Obálku tentokrát zdobí obraz výtvarníka známého pod přezdívkou Slakinglizard. Nové číslo obsahuje devět básnických a deset prozaických příspěvků. Těšit se můžete také na čtyři odborné texty. Jako novinka uzavírá číslo rubrika „Poslední slovo“ obsahující tři minifejetony Petra Posledního.

V čísle publikují (abecedně): Lukáš Boček, Jitka Fialová, Václav Franc, Aleš Kozár, Dr. Krejzyberd, Vojtěch Kučera, Jiří Lojín, Amálie Ludmila, Lubomír Macháček, Ondřej Macl, Dominik Melichar, René Nekuda, Petr Poslední, Kamil Princ, Josef Prokeš, Tereza Riedlbauchová, Jakub Řehák, Alžběta Stančáková, Tereza Šimůnková, Jindřich Tošner, Pavla Trnková, František Všetička, Jiří Žáček

Výtvarníci: Slakinglizard, Petra Lemonnier, Kateřina Čupová

 

35-36/2020 Cesty ticha. Výzva autorům.

Cesty ticha – války, mosty, demolice. Tak zní trojice témat připravované Partonymy a my připomínáme, že do 30. 9. 2020 nám můžete prostřednictvím partonyma@seznam.cz nabízet své tematické verše, povídky a krátké prózy, ale i odborné a literárně kritické texty (poslední dva jmenované nemusí souviset s aktuálním tématem).

Témata již tradičně chápeme široce a těšíme se na jejich pestrá a různorodá pojetí!

Prosíme všechny přispěvatele, aby si nejprve pozorně pročetli specifikace na našem webu (http://partonyma.cz/pro-prispevatele/). Texty přesahující maximální rozsah, nesplňující formální požadavky a texty zaslané po uzávěrce nebudeme reflektovat.

Aktuální Partonyma (33-34/2020 Od mléka k vínu: Dětství a stáří) vyjde brzy. Vzhledem k současné situaci však prosíme o trpělivost.

Připomínáme též, že v našem archivu můžete číst vydaná čísla zdarma ;). https://partonyma.cz/category/archiv-cisel/

 

E-knihy zdarma

V aktuální nelehké situaci se připojujeme ke spisovatelům, kteří se rozhodli vyjít vstříc čtenářům a uvolnit některé ze svých knih zdarma ke stažení. Doufáme, že tím alespoň některým z vás uděláme radost a zpříjemníme těžké chvíle, které musíme trávit zavření doma a nejlépe vůbec nevycházet ;-).

Přemysl Krejčík – Asfaltovej plameňák (sbírka básní, 2017) zdarma ke stažení ZDE

Lukáš Vavrečka – Alibi na příští noc (román, 2014) zdarma ke stažení ZDE